9.6.2010

Včera bylo poměrně parno. Takový způsob léta zdá se mi býti poněkud šťastným. Po těch deštích ani není divu. Možná se mi veselým v posledním týdnu jeví všechno kolem mne. Určitě k tomu přispívá i pocit bezpečí po nedávno skončených volbách a vědomí, že bolševik spolu se svou umírněnější oranžovou sestrou konečně nebudou do dění na politické scéně příliš žvanit. Navíc ten jejich pán nejvelkohubější už snad dožvanil.

Včera uplynulo přesně půl století od vynesení rozsudku nad přední československou političkou Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými za „záškodnické spiknutí proti republice“ . Miladu Horákovou, Jana Bouchala, Záviše Kalandru a Oldřicha Pecla pak vůdcové nelidské, hloupé a nevzdělané komunistické lůzy popravili.

Moji rodičové jsou důchodci. Proces v padesátých letech slyšeli jako děti v rádiu, mládí prožili v padesátých letech, mamince jako dceři uznávaného a poctivého živnostníka zakázali (ten papír mám ve svém archivu) studium na všech středních školách v ČSR. Jedenadvacátý srpen roku osmašedesátého nás všechny zastihl na dětském táboře. V jeho polovině jsme jeli domů po silnicích plných ruských tanků. Sedmdesáté roky prožili ve strachu, zda se mi podaří proklouznout bez úhony socialistickým školským systémem. V devětaosmdesátém je moje politické postoje a životní názory nejdříve vyděsily, ale o té doby jim fandí.

Volili vždy pravici, každý jinou, ale pravou. Netouží po třináctém důchodu, poplatky u lékaře prý budou rádi platit denně ještě aspoň dvacet let, nestrkají svým dětem nos do jejich domácností, radují se ze života v hmotném ale hlavně duševním zdraví na své kouzelné chaloupce a nikomu nic nezávidí. Myslím, že jejich vrstevníci mohou naopak závidět jim.

Včera bylo poměrně parno. Takový způsob léta zdá se mi býti poněkud šťastným. Po těch deštích ani není divu. Možná se mi veselým v posledním týdnu jeví všechno kolem mne. Tak jsem se na ty moje rodiče zajel na tu jejich kouzelnou chaloupku podívat. A nejen to. Rozjeli jsme se podívat do širého okolí, kde jsme jako rodina leccos prožili.

V Hradišti odkud jsem i s dcerou Kristýnou na tu osvěžovací misi vyrazil, jsem se před více než padesáti lety narodil. V Boršicích u Blatnice, kde stojí ta rodičovská chaloupka, jsem se na chvíli zastavil. Ve Veselí nad Moravou jsme toho prožili nejvíc. Doma jen dobrého, venku i zlého. A ve Strážnici jsem čtyři roky občas docházel do místního gymnázia a úspěšně odmaturoval. Na Mlýnky a na Lučinu jsme jezdili na různé půjčené chaty, později na sportovní soustředění, jako kluk jsem na místní přehradu dojížděl na kole s bratranci z tatínkova rodného Petrova cestou kolem vinohradů. Přes hřeben Bílých Karpat je jen kousek do slovenské Chvojnice a místní části Hatě, kde zase prázdniny prožívaly s mými rodiči na chalupě všechny děti z naší rodiny. Na Mlýnkách jsme poobědvali, na kus řečí s mojí ženou Evou (je tam na škole v přírodě) se zastavili a přes Kněždub, kam jsme také na další chalupu i s dětmi jezdili, jsme na Horňácko dorazili. Ve Velké nad Veličkou máme všichni mnoho přátel, na Strážné hůrce bylo pusto ale krásně. Tatínek tam kdysi hrál v Kožíkově (Mistr byl přítomen) hejtmanu Šarovcovi, já v Olbrachtově (Mistr nebyl přítomen) Nikolovi Šuhajovi. V Javorníku už Hozákovu hospodu přejmenovali na Javornickou restauraci. Břeťa na Kopánkách nebyl, asi zase něco točí. Ve Filipově údolí jsem prožil mládí a taky jsem tam studoval na místní univerzitě. Vědomosti mi pak později pomohly k získání titulu ŽUDr. Jezdili jsme tam na tábory, na chaty nebo jen na výlety mnohokrát do roka. Hotel, který paní Hráčková koupila po mé reportáži v televizi, prosperuje a je to na něm vidět. Měl jsem jako vždy radost. Na Vápenkách jsme navštívili pana Pomajbíka. Kdysi moje reportáž o jeho neuvěřitelné sbírce více než tisíce lahví alkoholu z celého světa odstartovala zájem asi všech tištěných i elektronických médií v České republice. Přijela i CNN a BBC (čti síenen a bíbísí). Naše přítomnost odstartovala krátkou ale účinnou režnou smršť, takže jsme raději zase jeli přes Suchov, kde jsem kdysi znovuspoluzakládal Suchovskou republiku, do Boršic. U Blatnice.

Včera bylo poměrně parno. Takový způsob léta zdá se mi býti poněkud šťastným. Po těch deštích ani není divu. Možná se mi veselým v posledním týdnu jeví všechno kolem mne. Po včerejšku je mi ještě veseleji. Zkuste to taky. Já si to zkontroluji.

VLADIMÍR SALČÁK
ŽUDr.(Života university dochtor) Vladimír Pedro Salčák, herec, publicista, sportovní historik