3.9.2010

Plánovala jsem na prvního září slzavé údolí. První cesta s aktovkou, první zasednutí ve školní lavici, to je pro matku silné kafe. Vyrazili jsme se synem ráno ku škole a všechno bylo trochu jinak. Doják se nekonal. Chabé náznaky mé psychické nestability při produkci české hymny byly brzy převálcovány drtivým přílivem informací a pokynů. Co přinést, odnést, sehnat, zařídit, podepsat. Včera bylo pozdě. Na slzy nezbyl čas.

Jednak se tváří v tvář informacím budí mé profesní pudy, které velí data zaznamenávat, třídit a ukládat do paměti a nezatěžovat se hodnocením obsahu. Profesionál se nehroutí, profesionál pracuje. Za druhé jsem v ruce měla foťák. A to je moje dokonalá berle pro chvíle citových kolapsů. Když fotím, nejsem součástí příběhu. Jsem vnější pozorovatel. Hledám správnou kompozici, ideální úhel a příznivé světlo. Číhám na zajímavý výraz. Jsem na lovu. Lovci nebrečí. Nanejvýš mohou lehce láteřit nad zpackaným záběrem.

Vedeme s mužem věčný spor o fotodokumentaci rodinných událostí. On fotí, já brečím. On dokumentuje pro budoucnost, já prožívám současnost. Co je lepší? Nemůžeme se dohodout už dobrých dvacet let. Občas si to zkusíme vyměnit. Tentokrát jsem zaujala jeho pozici za objektivem. Musím se ho zeptat, jestli mu na oplátku tekly moje slzy. Nevím, nevšimla jsem si.

Měla jsem plné oči svého syna.

LIBUŠE PAVLICOVÁ
Narozená za Husákova babyboomu, místem narození i srdcem Hradišťák, povoláním knihovnice a momentálním zaměstnáním matka dvou malých synů. Koníčky? Dohánět ubíhající čas.