29.12.2010

Přeji našim čtenářům stále trvající vánoční pohodu a blížící se spokojený konec dalšího roku. Určitě bude spokojený pro ty, kdož dodržovali desatero, skautský slib, přinejhorším se dá uznat i část Kodexu budovatele socialismu. Pokud z něj vyloučíme povinnou nenávist dělnické třídy k buržoazii a několik dalších nesmyslů, i on hlásal jakési smířlivé myšlenky vůči ostatnímu než komunistickému lidstvu. Hlavní je, že jsme nikoho nepodvedli, nelhali jsme, nevraždili, nežádali manželek (v případě žen manželů) a statků bližních svých a ctili své rodiče. Já bych tak chtěl dnes učinit tím, že čtenářům nabídnu k přečtení text svého tatínka, který v těchto dnech přednáším na Vánočních koncertech skvělé dechové hudby Boršičanka Antonína Koníčka v kulturních domech a kostelích jižní Moravy. Zkuste se tedy také podívat do vánoční krajiny Petrova a Veselí nad Moravou před pětašedesáti lety…

Vánoce jsou svátky míru, pokoje, lásky ale také svátky vzpomínek, i když se tomu my, dříve narození, poněkud bráníme.

I já si vzpomínám na své dětské vánoce, které jsem prožíval v kruhu rodiny, která nikdy neoplývala světskými statky. Těch dětských radovánek jsme měli velice poskrovnu, ale my jsme si vystačili s vyřazenou rezavou obroučkou z jízdního kola, kterou jsme poháněli polínkem. O koloběžce jsme jenom snili. Prostě – na zbytečnosti nebylo.

Stromeček na vánoce jsme měli vždycky, to zbytečnost nebyla. Byl však ozdoben jen kousky cukru, zabalenými do nastříhaného, jemného papíru a lacinými ozdobami z tvrdého papíru. Když nám kdysi Mikuláš nadělil křehké nablýskané baněčky, naše dětská radost neznala mezí. Také dárky pod stromečkem odpovídaly rodinné pokladně. Ponožky, šál, kapesníky, pletené rukavice, – no prostě věci, které jsme potřebovali. Hračky jsme pod stromečkem nemívali a když tam přece nějaké byly, tak jen opravdu docela obyčejné. Ale byla rodinná pohoda.
Na štědrovečerní večeři jsme se moc a moc těšili. Žel, zlaté prasátko jsme nikdy neviděli, byť nám to maminka neustále připomínala. Ale když on se jí sem tam zlomil nějaký vanilkový rohlíček a na štědrovečerním stole by se stejně moc dobře nevyjímal.

Modlitbu, kterou jsme štědrovečerní večeři začínali, jsem vždycky v mladším věku proplakal, neboť jsme se modlívali za stařečky a za všechny dušičky v očistci a já jsem byl dost „měkota“.
Jídlo jsme začínali oplatkami s medem, ořechovými jádry a kousky jablek. My děti jsme nejprve snědly okraje oplatků, kde nebyl sladký med. Pamatuji si, že jsme jej mívali od „kmucháčka“ Martina. To sladké jsme si nechávali až na konec – na pochůtek, jak jsme říkávali. Následovala rybí polévka, po ní krupičná kaše se skořicí. Později bývala i s kakaem, ale ta nám moc nešla. Leč dvě lžičky jsme si vzít musely. To prý na památku, že Ježíšek také jedl v jesličkách kašičku.

A přišel zlatý hřeb večeře – kapr. Mívali jsme „chlapáka“ protože jsme měli ryby všichni rádi. Mohli jsme si vzít, kolik jsme chtěli. Ke kaprovi byl samozřejmě bramborový salát. Bez majonézy, jen tak na plátky nakrájené brambory, cibule, pepř a nálev z octa, soli a cukru. Ve vaření se dost vyznám, ale maminčin štědrovečerní salát se mi nepodařilo udělat nikdy.

Po kaprovi následovaly „pupáky“, ale ty nám také moc nešly. Na stole bývala i miska s modrými holandskými motivy, ve které byly vařené křížaly se skořicí a hřebíčkem. Doma jich býval na začátku zimy plný pytel.

A cukroví ? To byly slepované hvězdičky, lisované tyčinky a z téhož těsta ještě rohlíčky a věnečky. Vrcholem byly medvedí tlapky – panečku, ty bývaly! Když se po létech ptala maminky na recept moje žena Marie – také jí tlapky chutnaly – říkala jí maminka:
„Tož, múka, cukr, tuk, ořechy, škořica a hřebíček.“
Na otázku kolik čeho má dát, jí maminka zcela bezelstně řekla:
„Hřebíčku a škořice moc né, mohlo by to smrdět. Ostatní uvidíš. Kdyby sa ti to nezdálo, tož nečeho přisypeš !“
Maminka totiž pekla cukroví bez vážení. Kromě mincířku, jediné to váze v naší rodině, se tak malé množství ingrediencí stejně vážit nedalo.
Medvedí tlapky mojí maminky, pečené „enom tak od oka“ bývaly stejně nejlepší na světě.

Á propos – neměli jste náhodou také takovou maminku?