3.3.2011

studentku Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě

Co se ti v poslední době honí hlavou? Co tě těší a co naopak ne?

Řeším sama v sobě, jak se zlepšit v tom, co dělám. Jak posunout své hranice dál a nezůstávat na místě. Člověk potom může mít dobrý pocit z dobře odvedené práce. Těší mě, že se mi podařilo navázat spolupráci s lidmi, kteří mi mohou zajistit prostředky k seberealizaci. A doufám, že se mně tak v budoucnu podaří uskutečnit plány, které by bez této podpory nemohly spatřit světlo světa. Netěšila mě situace okolo českých nemocnic.

Co tě v brzké době čeká a nemine, ať už v osobním či profesním životě?

Momentálně spolupracuji se Základní a Mateřskou školou speciální v Uherském Hradišti, kde docházím fotografovat hendikepované děti. Mám radost, že se podařilo s rodiči i vedením školy navázat spolupráci, a doufáme, že se v budoucnu podaří fotografie vystavit a vyzdobit jimi interiér školky. Práce na tomto projektu je úžasná, děti mají zajištěnou spoustu zajímavých aktivit
a her ke svému rozvoji. Baví mě pozorovat, s jakou spontánní radostí objevují nové věci nebo vítají pejska, se kterým se mohou pomazlit. Samy se mně staví před objektiv a chtějí se dokonce dívat na fotky na displeji.

Kdybys mohla, co bys v Uherském Hradišti (případně jeho okolí) změnila jako první?

V Uherském Hradišti se mi líbí. Kdybych mohla, měnila bych především věci na celostátní úrovni a pak smýšlení některých lidí. V prvé řadě si myslím, že by lidé měli chodit volit, protože se mně nelíbí přístup, že já sám nic nezmůžu. Člověk mění věci kolem sebe už maličkostmi, jako je třídění odpadu nebo nakupování od českých výrobců. Žít s přesvědčením, že sám svět neovlivňuji, je dost destruktivní.