12.7.2011

Nevím, zda už jsem se svěřila s faktem, jak skvěle má drahá polovička vaří. Krom faktu, že se díky umění vyučeného kuchaře, dnes s vysokoškolským diplomem (dodávám jen pro klid v rodině), začínají opět mé džíny povážlivě zmenšovat, si ještě k tomu všemu připadám jaksi zahanbená. Vařit bych přece měla především já a ještě donedávna jsem si myslela, že to umím docela obstojně. To bych ovšem nesměla své kuchařské umění konfrontovat s člověkem, který strávil pět let života s nožem v ruce. A není to sériový vrah. Aspoň doufám.

Nedávno jsem se tedy rozhodla napravit si reputaci a v neděli dopoledne jsem se překotně a nadšeně vrhla do kuchyně. Milého jsem usadila k televizi s příslibem brzké fantastické ňamky. Ovšem, víte, jak to říká Woody Allen: Chcete boha rozesmát? Udělejte si plán…

Už když jsem brala do ruky nůž, zaslechla jsem kdesi shůry něco jako zachichotání. „No co, sousedi mají veselé dopoledne,“ řekla jsem si a pustila se s vervou do brambor. Stačila jsem však zpracovat pouze jeden, než se mi čerstvě nabroušená zabijácká zbraň bolestivě zařízla do masa i nehtu levého palce. „Jaaaaauuuuu!!!!“ zařvala jsem jako tur. V tu chvíli už se ten nahoře řehtal, až se za břicho popadal, a nebyl sám. Druhý špatně skrývaný smích se objevil ve dveřích z obýváku. „No, tak já to radši udělám, jo?“ nabídnul mi blahosklonně miláček, zatímco já jsem se bolestí kroutila u umyvadla a pouštěla si na téměř amputovaný prst proudy studené vody.

No, než jsem si ho stihla omotat šesti vrstvami vaty a náplasti, oběd byl na stole. To jsem se tedy moc nevytáhla. Ovšem protože se jen tak nevzdávám, pustila jsem se do boje s kuchyňskými živly už za pár dnů znovu. Tentokrát jsem se rozhodla pro palačinky. „Však na tom nemůže nic být,“ broukala jsem si a sypala do mísy „přiměřeně“ všechno, co jsem si tak z dětství stráveného u babičky pamatovala, že by do palačinek mohlo patřit.

Už ta první mi ovšem připadala jaksi divná a s každou další to nebylo lepší. Marně jsem doufala, že když zhasnu a zkusím to uhrát na romantiku u svíček, zůstanou jejich patvary a prapodivná buchtovitá konzistence bez povšimnutí. Špatně. „Ty palačinky vypadají jako bramboráky,“ prohlásil po chvíli hrobového ticha můj drahý. Myslím, že mu dalo hodně práce se přemoci a aspoň pár jich sníst. Ale aspoň vím, že mě fakt miluje.

Napotřetí jsem to vzdala. Zvedla jsem telefon a objednala pizzu. Přivezla ji blond kočka, byla horká a skvělá (ta pizza). Nestálo mě to žádný prst, potupu ani špinavé nádobí. Dámy, vřele doporučuju. Máte-li taky doma kuchaře, směle do toho. Za ty prachy to stojí. Za ty nervy, zda se odborníkovi zavděčíte, ne. A jsem přesvědčená, že bůh a Woody Allen mají pizzu taky rádi.

PETRA KUČEROVÁ
Více než sedm let objížděla a poznávala uherskohradišťský region s mikrofonem jako redaktorka a moderátorka televize Slovácko. Dnešní redaktorka Slováckého deníku, finanční poradkyně a hostující herečka Hoffmannova divadla se na obrazovku vrátila loni v březnu jako externí moderátorka pravidelných magazínů TVS. Má ráda kulturu a umění – divadlo, film, hudbu i knihy, humor, své dva psy, vyjížďky na kole, léto, dobré jídlo a pití. Čas nejraději tráví v přírodě, s rodinou a přáteli. Preferuje zdravý nadhled a pozitivní přístup k životu.