16.11.2011

„Myslím si, že básník už nemusí příliš mluvit kolem svých básní. To hlavní by mělo být v samotné básni. A to ne jenom těmi konkrétními slovy, které jsou napsány. Spíše atmosférou, která je tvořena slovy, obsahem, který není formálně napsaný, vzniká těmi slovy samotnými,“ zaznělo před sedmi lety do éteru na vlnách Českého rozhlasu z úst tehdy osmadvacetiletého Miloše Kozumplíka. V Café Pierre, slavícím v jeho rodném Veselí nad Moravou třetí narozeniny, pokřtil tento elitního novinář svou první básnickou sbírku Cesty dom.

Její autor, který se živí jako novinář a publicista, poezii dosud publikoval například v Tvaru, Hostu, předčítal autorských čteních i na vlnách Českého rozhlasu. Kráčeli jsme spolu i míjeli se na cestách dom a do zaměstnání dlouhá léta na stejných novinářských štacích – byli jsme historicky prvními redaktory Veselské kabelové televize (dnešní studio Televize Slovácko), prošli jsme oba Slováckými novinami v dobách jejich největší slávy, kvality a tvůrčí až prvorepublikové atmosféry, zlínskou televizí Emurfilm pod taktovkou knížete moravské žurnalistiky Jana Čady, společně jsme krajánkovali pro TV Prima… Miloš se pak vydal do Prahy, byl parlamentním zpravodajem Primy a posléze i České televize. Jeho reportáže z Hradu, vlády a parlamentu otevíraly večerní zprávy. Odchod ze záře televizních obrazovek do redakce časopisu Instinkt málokdo z novinářské branže chápal. Když mi svůj úmysl kdysi na jednom z našich pravidelných setkání v jedné pražské kavárně sdělil, ani jsem se neptal na důvody. Věřím, že po přečtení této vzpomínky na krásný sobotní večer v Café Pierre, se na ně nebudete ptát ani vy. A co až si otevřete Milošovu sbírku vydanou prestižním nakladatelstvím Akropolis!

„Jsem vlastně rozpolcený. Na jednu stranu jsem rád, že tu novinářskou branži dělám, protože to člověk neustále nutí být v realitě, v kontaktu s lidmi, s jejich problémy, které jsou teď aktuální. Nedovolí mu se ukrýt do svého odtrženého světa, což může být v některých případech škodlivé. Na druhou stránku styl uvažování v novinářské práci je jiný než básnický. Vadí mi také, že novinařina mi bere moc času na úkor vlastního sebevzdělávání v literatuře, četbě. Nicméně nechtěl bych opustit jedno pro druhé,“ i tato jeho slova jsou zaznamenána v archivu Českého rozhlasu v krabici s datem 5. září 2004. O tom, že to absolvent „našeho“ strážnického gymnázia i pražské Vyšší odborné školy publicistiky opravdu umí, se můžete přesvědčit na stránkách časopisu Instinkt.

Slovutným kmotrem Cest dom byl textař Hany Hegerové, Karla Gotta i Ivana Mládka, autor rozhlasových her, muzikálu Carmen, libret televizních pohádek i třeba šlágrů jako Milujem se čím dál víc Petra Kotvalda nebo Zpívej tu píseň kouzelnou sester Elefteriadu Pavel Cmíral (stojí za MK) – původně absolvent strojní průmyslovky v Uherském Brodě. A protože mohu čtenářům tohoto blogu nabídnout díky skvělému novináři Radkovi Bartoníčkovi (v zrcadle) a stránkám SlovackoDNES.cz básníkovy názory ze křtu, dopřejme si jejich další dávku z roku 2004:

„Připadám si jako v tramvaji. Projíždím se životem. Občas pomyslné dráty vysokého napětí svedou do mé hlavy nějakou tu báseň a já je jen přepíšu na papír. Mé básně se rodí jako vinný burčák. Nejdřív kvasí, a pak se usazují,“ řekl v roce 2004 do mikrofonu Mikuláše Kroupy. „V mém pojetí je báseň přemýšlení o sobě, budoucnosti, Bohu, smyslu života. U některých jakési zpytování svědomí, nebál bych i slova báseň je i určitá forma modlitby. Formální stránka básně je u mě v každém případě až na druhém či jiném místě. Spíše mi jde o přesnost, která ale není v pravém slova smyslu postihnutelná konkrétními slovy. Pocitu přesnosti se snažím podřizovat všechno ostatní. Nedělám nic pro formu, pro rým, pro jakousi samoúčelnou krásu. Jde mi přesné vystižení okamžiku, myšlenky, pocitu, atmosféry.“

Láska sice dělá z mužů básníky, ale i proto se tak často v milostné poezii objevují kýče. Jen talent totiž dokáže zajímavě, vtipně, nebo naopak temně a bolestně vystihnout lásku ve verších.

Báseň Stárnu, denně znovu narozený se s nadsázkou zabývá tím, jak každý člověk zůstává ve svém nitru, i když stárne, malým dítětem:

tlačím se do kopce
v kočárku bryndám sny bubliny
ve slunci duhové
brrm brrm jazykem o rty zpívám
vypil jsem zase
láhev sunaru

První básničku napsal skautík Mauglí ve čtrnácti letech: „Býval jsem vášnivým čtenářem téměř všeho bez výběru. Jednou jsem z pocitu radosti, nikoliv smutku napsal takovou přírodně skautskou s optimistickým pohledem na svět. Druhá už byla milostná.“

A s léty přišly další.

Dirigent

na klavíru jsem šťastný
leží nahá
nejsvůdnějším Hrotem
píchá mé rty vínem

pro negramotnost osvobozen od not
mohu kterýmkoliv klíčem
rozevřít jí nohy Klínem
jediným tónem
zahrát
věčnou melodii

Báseň Dirigent prý vznikla za jednoho melancholického podvečera plném hudby a vína. Sobotní večer patřil také muzikantům Petra Galečky. Foto: Eva Salčáková

V průběhu večera mi někdo z přítomných poslal SMS:
ida okolo
kadeřnictví Tony & Guy
pochopil jsem že
ženy se v rukou
kadeřníků cítí
naprosto
bezp.čně
je to politicky
korektní?

A tak jsem si uvědomil, že básníci patří do kavárny, ale aj dom…

Klikněte si také na:
Literarky.cz – Cesty dom
Kosmas.cz – cesty dom

VLADIMÍR SALČÁK
ŽUDr.(Života university dochtor) Vladimír Pedro Salčák, herec, publicista, sportovní historik